Služby pro mladé lidi z pohledu sociálního kurátora

Příspěvek se zaměřuje na problematiku osob, které po dosažení zletilosti, případně po ukončení studia, pěstounské péče apod., opouštějí školská zařízení pro výkon ochranné a ústavní výchovy (dětské domovy, výchovné ústavy pro mládež) nebo jiná zařízení pro péči o děti a mládež (domovy pro osoby se zdravotním postižením).

Tato skupina klientů se mezi odbornou veřejností označuje jako „mladí dospělí“, respektive je ještě blízká věku mladistvému, ale již po dosažení zletilosti (přesněji v rozmezí od 18 do 26 let). Diskutovaná věková kategorie je značně ohrožena různými druhy sociálně patologických jevů způsobujících sociální exkluzi.

Spolupráce mladého dospělého se sociálním kurátorem

Sociální kurátor je specializovaný sociální pracovník, který zajišťuje zákonem stanovené služby různým kategoriím osob[1] se sociálně deviantním chováním nebo osob, jimž hrozí sociální vyloučení. Jedná se o pracovníka úřadu s rozšířenou působností vykonávajícího státní správu v přenesené působnosti.

Sociální kurátor je jediným zákonným garantem návaznosti služeb při odchodu ze zařízení do dalšího života klienta. Zahájení a průběh spolupráce je založen na dobrovolném rozhodnutí ze strany klienta. Klientovi především poskytuje nebo zprostředkovává odborné sociální poradenství, sociální terapii a na jeho žádost ho zastupuje při jednáních s rodinou, zaměstnavateli a organizacemi, se kterými přichází nejčastěji do styku (např. úřady, soudy, peněžní ústavy, nestátní neziskové organizace, lékaři a zdravotnická zařízení atd.).

Podle metodických pokynů sociální kurátor spolupracuje s kurátorem pro mládež, se zařízeními pro ústavní výchovu a s organizacemi, které se zabývají řešením problematiky mladých dospělých.

Proces odchodu jedince z ústavní péče do běžného způsobu života

Na člověka opouštějícího ústavní zařízení nelze primárně nahlížet jako na někoho, kdo není schopný samostatného života. Nicméně sebelepší institucionální výchova nemůže v průběhu socializace nahradit přirozené rodinné zázemí se všemi důležitými aspekty, které potřebujeme pro získání všech pro život důležitých sociálních dovedností a emocionální zralosti. Lze polemizovat, do jaké míry je již vhodnější ústavní péče před setrváním dítěte v nedostatečně fungujícím rodinném prostředí.

Přesto rodinné postavení mladého člověka je důležitým východiskem pro navázání vztahu mezi ním a sociálním kurátorem.

Určuje další okruh osob, které v životě mladistvého mohou hrát důležitou roli a na které by se měl sociální kurátor rovněž zaměřit. Zahájení spolupráce s klientem ve formě nabídky může proběhnout v momentě, kdy dostaneme z různých zdrojů informaci o nadcházejícím odchodu z ústavního zařízení. Prvotně od kurátorů pro mládež, případně dalších kolegů z oddělení sociálně právní ochrany dítěte, kteří sledují vývoj dospívajícího. Druhotně nás mohou kontaktovat sociální pracovníci(ce) ústavních zařízení. „Dalším zdrojem informací o klientech z této cílové skupiny je hlášení o nadcházejícím propuštění dítěte ze zařízení (povinnost ředitele zařízení) doručované ve lhůtě nejméně šesti měsíců předem“[2] (OSU, 2010, str. 65). Nezřídka informují sociálního kurátora rodiče, kteří sami patří mezi jeho klienty, a mají přitom děti v ústavní výchově. Potud lze mluvit o informačním systému, který funguje. Naráží však na základní problém, kterým je postoj samotného klienta. V praxi se ukazuje, že mladý člověk se zkušeností režimového zařízení silněji vnímá své omezení, než pocit bezpečí a zázemí, které mu poskytuje. Tento pocit či názor generalizuje na jiné organizace, které mu nabízejí následné služby. Někteří mladiství žijí po dobu ústavního pobytu v představách o svobodném a bezproblémovém životě, který je čeká po odchodu z ústavního zařízení. Chtějí si vyzkoušet život „na vlastní pěst“ a sociální kurátor pro ně představuje překážku na cestě k této fikci.

Úskalí odchodu jedince z ústavní péče do běžného způsobu života

Oproti letům minulým (myšleno před změnou společenských poměrů po roce 1990) se mnoho věcí v ústavní výchově kvalitativně změnilo. Určitá část ústavů disponuje propracovanými programy zaměřenými na nácvik a posilování sociálních dovedností, tréninkového bydlení a dalších aktivit připravujících mladého člověka pro samostatný život. Nicméně na tyto činnosti musí v „povýstupním“ období navazovat systém pozvolných výchovně terapeutických a systémových opatření, směřujících k osamostatňování v podmínkách běžného způsobu života.

Postrádáme celorepublikovou koncepci postupného řešení integrace části mladých lidí (bez vlastního zázemí) po odchodu z ústavních zařízení. Například zajištění víceúrovňového bydlení od Domů na půl cesty, tréninkového bydlení až k poslední úrovni, samostatnému bydlení v nájemních sociálních bytech. Dále podporovaným zaměstnáváním a přípravou na samostatné zaměstnání. Nezbytnou součástí postupného bydlení a zaměstnání je asistence mezioborových služeb zajišťovaná experty z oblasti sociální práce, psychologie, psychiatrie, sociální pedagogiky, právního poradenství, zdravotnictví a sociální terapie. Navržený systém může fungovat za předpokladu, že se bude na dospívajícího člověka systematicky a výchovně působit, aby postupně získával zájem o využívání návazných služeb.

V rámci systémových opatření na regionální (krajské) úrovni je neméně důležité zřízení koordinační skupiny (složené ze zástupců ústavních zařízení, orgánů sociálně právní ochrany dítěte a sociálních kurátorů neziskových organizací a krajských metodiků), která by se věnovala monitorování aktuálního stavu a plánování služeb zaměřených na cílovou skupinu.

Ústavní výchova pro děti a mládež generuje ve svém důsledku různé typy negativních jevů. Podobně jako se ve vězeňských zařízeních setkáváme s problémem „prizonizace“ (přizpůsobení se vězeňskému prostředí), mohou i zařízení pro děti negativně ovlivňovat vývoj dětské osobnosti. Jmenujme si alespoň efekt „zlaté klece“, jehož podstata spočívá ve vyšším standardu materiálního vybavení, kterého může dítě v zařízení využívat, např. značkové oblečení, přístup k moderním technologiím apod. Po návratu do své původní rodiny nebo jiného prostředí obtížně této materiální úrovně dosahuje. Nebo faktor tzv. „skleníkového efektu“, který se vytváří v průběhu výchovy v kolektivních zařízeních. O těchto a dalších faktorech komplikujících integraci mladých lidí do společnosti je potřeba diskutovat a hledat způsoby, jak je minimalizovat. Obdobné problémy mohou nastat i v prostředí pěstounské péče, ale sociální kurátoři se se svěřenci pěstounů setkávají minimálně. Pro sociálního kurátora je důležité včasné navázání vztahu s klientem a zahájení kontinuální sociální práce, která může eliminovat výskyt problémů vznikajících v důsledku komplikovaného rodinného prostředí, kam se dítě po odchodu ze zařízení vrací. Podstatné je, aby se pokud možno zabránilo komplikacím, které mohou vznikat i v případě zdánlivě výhodného postavení mladého člověka (např. pravidelný finanční příjem nebo větší množství naspořených prostředků). Jeho finanční situace po odchodu může být zneužita ze strany rodiny nebo okruhu blízkých osob, se kterými přichází do styku. Nejzávažnější problémy nastávají v případě, kdy se jedinci nepodaří zajistit dostatečné náhradní zázemí a jeho odmítnutí následné pomoci vede k riziku vstupu do závadového prostředí, v extrémních případech k páchání trestné činnosti.

Závěr

Z pohledu sociálního kurátora má práce s osobami opouštějícími institucionální zařízení vysokou prioritu i přes to, že se nejedná vzhledem k ostatním cílovým skupinám v jeho agendě o početnou skupinu. Kurátoři by měli zdůrazňovat závažnost této problematiky, upozorňovat na úroveň koncepčních opatření pro subkategorii mladých dospělých v dané lokalitě, případně v celém regionu a zároveň navrhovat nová řešení. Velmi důležitá je práce s nejbližším okolím jak za doby pobytu, tak v období po odchodu ze zařízení. Zvláštní zřetel je potřeba brát na bezprostřední povýstupní období, kdy hrozí největší riziko ohrožení sociálně patologickými jevy, a to především u jedinců, kteří se nemohou vrátit do uspokojivého vztahového zázemí. V neposlední řadě by se sociální kurátoři měli zaměřit na důkladnější informovanost a navazování vztahů s budoucími klienty ještě za doby pobytu v ústavních zařízeních, tzn. provádět alespoň jedenkrát individuální návštěvu nebo osvětové besedy o možnostech spolupráce do budoucna pro větší počet chovanců.

 

Literatura: OSU. Příručka pro metodiky sociální prevence a sociální kurátory. Ostrava:OSU, 2007. ISBN 978-80-7368-329-0

[1] Cílovou skupinu sociálního kurátora v rámci činnosti obecních úřadů obcí s rozšířenou působností vymezuje zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v § 92 písm. b), ve kterém se jedná o: osoby ohrožené sociálním vyloučením z důvodu předchozí ústavní nebo ochranné výchovy nebo výkonu trestu a osoby, jejichž způsob života může vést ke konfliktu se společností.

PhDr. Pavel Pěnkava

Autor je sociální kurátor a vedoucí oddělení sociální prevence Úřadu městské části Praha 1.

zdroj:http://www.cijedite.cz