Vliv ústavní výchovy na utváření osobnosti mladých lidí

Výzkumy i praxe potvrzují, že děti, které stráví velkou část svého života v ústavu, nejsou schopny se integrovat bez problémů do společnosti. Mají problémy při plnění své rodičovské role, nejsou schopny navazovat kvalitní mezilidské vztahy, vykazují vyšší míru kriminality. Dlouhodobý pobyt dětí v dětských domovech vede k osobnostním deformacím v oblasti sociálních vztahů, postojů, systému hodnot a v sebehodnocení. Systém odměn a trestů vede k účelovému chování (chovám se dobře, protože z toho budu mít výhodu), což brání rozvoji svědomí. Zrušení ústavní výchovy trvá řadu měsíců, i když podmínky jejího nařízení již pominuly a v neposlední řadě už jen sám pojem „nařízení ústavní výchovy“ působí dětem stres a pocit jisté stigmatizace, která přetrvává do dospělosti.

Škroviera odkazuje na výsledky výzkumů M. Zeliny. „Když se zabýváme osobností dítěte, všimneme si zejména zvýšené efektivity, chybějících ideálů, nízkých ambicí. Dítěti chybí nadšení pro vyšší hodnoty a má slabou vůli. Pro sociální vztahy je charakteristické to, že pozitivní volby mají slabší a negativní volby zase silnější intenzitu, než jakou pozorujeme u dětí v běžné populaci“. Množství zvláštností dětí v náhradní výchově má charakter důsledků, že základem je „narušení dynamicko-motivačního a regulačního systému osobnosti, konkrétně zaměření a ještě konkrétněji oslabení a opoždění poznávacích aktivit vycházejících z chybějící stimulace a podpory poznávacích aktivit v raném dětství.“

Častým problémem v prvním období pobytu dítěte v dětském domově bývá překonávání adaptačních obtíží. Odloučení od rodiny, která neplnila své funkce, je velkým zásahem do života dítěte, které tuto situaci prožívá různě. Nepřiměřeně reaguje na požadavky, je nedůvěřivé, nedokáže sladit své zájmy s ostatními v domově. V citové oblasti lze pozorovat citovou nevyváženost, střídání nálad, nadměrnou lítostivost, plačtivost, neklid, úzkost, nebo naopak vzdorovitost a agresivitu. To, čeho si často všímáme při naší práci s dětmi je to, že děti mají své rodiče, i přes nedostatky, které mají, rády a vnímají umístění do domova jako nespravedlivé. Pro volní rozvoj dětí je typický nedostatek přiměřené samostatnosti a vytrvalosti, mají obtíže s plněním školních povinností, se zapojením do běžných činností. Důležitou zásadou je, aby požadavky kladené na děti byly přiměřené jejich možnostem, odpovídaly jejich potřebám i zájmům a respektovaly dosavadní životní zkušenosti. Je zapotřebí počítat s výskytem negativních vlastností, návyků a chování vzhledem k dysfunkčnímu rodinnému prostředí. Je třeba odhalovat a posilovat kladné stránky osobnosti a využívat jich jako motivačního činitele k větší aktivitě, posílení důvěry…

Děti přicházející do dětského domova mohou být opožděny v rozumovém vývoji, což se projevuje nízkou úrovní poznávacích procesů, pozornosti, představivosti, paměti, myšlení, rozvoje řeči, to vše pak vede ke zhoršení prospěchu. Domov musí dbát nejen na systematickou přípravu na vyučování, ale také na další rozvoj dovedností pro život, nácvik sebeobslužných činností, přípravu na život (finance, práce, bydlení, zdravotní péče, úřady, instituce…). Volba povolání vyžaduje posouzení individuálních předpokladů dítěte a vhodnost zvoleného oboru, posouzení perspektiv z hlediska společenského uplatnění a sociální jistoty dítěte po opuštění zařízení.

Dle Matouška a Kroftové – děti, které vyrůstaly téměř celý život v ústavním zařízení, trpí tedy deprivací, mají oslabenou schopnost navazovat vztahy a nalézat v nich uspokojení, mají i oslabený smyl pro civilní, neústavní realitu. Jejich delikventní chování během dospívání a časné dospělosti může být někdy projevem naivity a „vrstevnického“ vidění světa, které neměly možnost korigovat v dlouhodobém vztahu k respektovanému dospělému. Jejich adaptace na ústav je lepší než adaptace na samostatný život mimo ústav. Proto se tak často u těchto dětí vyskytuje jev, kdy volí snadnější cestu přes další instituce, jako je dům na půli cesty, azylový dům nebo dokonce vězení. V tradičně pracujících ústavech je málo příležitostí osvojovat si praktické dovednosti a samostatnost. V ústavu se má rizikový mladistvý naučit, jak po propuštění z ústavu žít. To se těžko může dařit v atmosféře neustálého dozoru a přísného vedení. Programy jsou odtržené od běžného života, málo atraktivní, málo praktické, málo účelné, svěřenci mají jen minimální podíl na jejich organizování. Nefunguje kontinuální péče, kurátor pro mládež by měl být v kontaktu s mladistvým v průběhu ústavní péče a připravovat ho na návrat do neústavního prostředí, což se neděje pro přetíženost kurátorů. Za dnešního stavu věcí se klient, který nemá dobré rodinné zázemí, ocitá po propuštění z ústavu ve vztahovém a extenčním vakuu.

Zvláště u dětí z dětských domovů je častá pasivita. Můžeme se jen domnívat, zda soustavná frustrace z neuspokojení potřeby kvalitních podnětů není příčinou pasivity a nezájmu o vlastní budoucnost dětí vyrůstajících dlouhodobě v ústavní péči. Vždyť tyto děti během celého svého vývoje stále zažívají tu zkušenost, že jejich aktivity nevedou k uspokojení potřeb. Vede je to zákonitě ke „zkoušení“ jiných způsobů, často společensky nepřijatelných, nebo k pasivitě a lhostejnosti. Děti z výchovných ústavů vidí v ukončení ústavní výchovy hlavně svobodu a děti z DD většinou nemají představu o tom, co s nimi bude.

Při práci s dětmi vidíme, že děti vychovávané ve výchovných ústavech se vyznačují nízkou sebedůvěrou, nemohou se uplatnit, rozvíjet své schopnosti, jsou závislé, nesvobodné a pokud vybočují z této závislosti, jsou trestány. Svou nejistotu a nízké sebevědomí se ale snaží zakrývat právě opačně – vysokou sebejistotou, která mívá podobu až agresivního chování, výbušnosti a afektivních reakcí, velmi často bývají sebestřední a vztahovační.

Text je čerpán z Diplomové práce Š. Bryknerové s názvem: Jaká očekávání od života mají děti z dětských domovů (MU Brno, 2010)

 

Mgr. Šárka Bryknerová